Povídky

Tajemství hrnečku

3. ledna 2010 v 23:12 | háčkovaná krása

Bylo mi krásných dvacet let život jsem měla před sebou. Ale taky hodně za sebou. Život se se mnou nemazlil. Prostě jsem byla taková smolařka. Rodiče si člověk nevybírá a já nepoznala ani maminku. Celou dobu jsme žili s otcem v malém , ale pěkném bytečku ve městě. Byl tak akorát pro nás dva. Ani sourozence jsem nikdy neměla. Nevím proč, ale táta vždy zůstal sám. Asi se bál mojí reakce. Až nedávno.....
Pomáhala jsem brigádně jedné kamarádce v obchodě. Moc mě to nebavilo, ale přece jenom, penízky jsme potřebovali. Přijela jsem domů a můj otec tam měl dámskou návštěvu. Byla jsem dost unavená a neměla náladu na nějakou návštěvu. Otec mě zavolal a já musela pokorně jako poslušná dcera jít za nimi. Dala si kávu a poslouchala jejich rozhovor. Byla starší a moc příjemná. Upoutal mě její rozhovor s otcem. Bavila se o svém synovi a o tom, že má někde galerii obrazů. Podle jejich slov jsem vytušila, že teď mají nějaké problémy a moc jim to neprosperuje. Bylo to moc příjemné jí poslouchat. Navíc jsem Vám zapomněla říct, že odmalička mě bavili obrazy a svíčky a vše co k tomu patří. Všimla jsem si jedné věci. Ti dva si náramně rozuměli a já byla ráda. Přála jsem mu to a doufala, že už nebude tak sám.
Následující den jsem šla do práce, ale i přes to jsem musela myslet na tu paní a její rozhovor s tátou. Kde asi má tu galerii? Zjistila jsem to teprve za čtrnáct dní, kdy jsem se to dozvěděla z novin. Psali tam, že se koná poslední výstava obrazů, před jejím ukončením. Vzala jsem si volno a šla se tam podívat. Než jsem šla dovnitř, tak u vchodu mě vítala mladinká paní s bříškem. Hned jsem si myslela, že to bude asi paní majitele galerie. Nijak jsem se tím nezaobírala a šla se podívat na obrazy. Byli zvláštní, ale nudné. Už ani nevím od kterého malíře. Mohla jsem tam být už hodinu, snad dvě a napadali mě různé myšlenky. Když jsem tak přemýšlela nad jedním obrazem, někdo mi zezadu poklepal na rameno. Uslyšela jsem mužský hlas jak říká: " Líbí se Vám ten obraz?" Otočila se a uviděla vysokého černovlasého pána středních let. Byl zvláštní, ale pěkný. Velké hluboké oči a já se zmohla jenom na jediné: Co? Začal mi sám vyprávět o obrazech a já ho poslouchala jako němá. Měla jsem před sebou jenom ty jeho hluboké pěkné oči. Po chvíli se se mnou rozloučil a šel za ostatními návštěvníky galerie. Potom jsem i já zaměřila ven a směrem domů. Cestou jsem hodně přemýšlela o obrazech, o galerii a hlavně o něm. Proč jim to nejde a jak mu pomoct. Doma mě přivítal táta a bylo vidět, že si chce povídat. Já mu jenom odsekla ahoj a šla do svého pokoje. Slyšela jsem jenom jeho jak si povídá s Marií, ale mě to bylo jedno. V pokoji mě napadla jedna věc. Měla jsem ráda svíčky. A tak jsem vzala jednu z nich a rozpustila ji v plechovém hrnečku. Když byl vosk vychladlý, začala jsem tvořit. Už ani nevím, co z toho mělo být. Ale udělala jsem krásný hrneček. Ještě ouška přidělat, k tomu talířek a je hotovo. Byl krásný bleděmodrý a měl nádech moře. Měla jsem z něho opravdu radost a hned jsem ho dala na čestné místo do vitríny. Šla jsem spát a hned ráno jsem navštívila obchod. Měli tam vše potřebné pro tvorbu svíček. Začalo mě to dost bavit a já si po čase udělala dost slušnou sbírku. Tátu jsem viděla čím dál méně. Jezdil s Marií po výletech a bylo vidět, že si náramně rozumějí. Byli šťastní a plný elánu.
Uplynul asi měsíc a začalo to jít s kopce. V práci o mě neměli zájem a našli si náhradu. Co teď? Musím si najít jinou práci. Po cestě domů jsem procházela všechny nástěnky s prací, ale nic tam nebylo. Alespoň ne pro mě. Druhý šok mě čekal doma. Táta byl smutný a držel Marii, která brečela. Co se stalo? Nikdo mi však neodpověděl a ani Marie se nezmohla na jediné slovo. Asi po chvilce mi otec řekl: Galerii někdo podpálil. Kdo a proč?:ptala jsem se, ale nikdo nevěděl. Ta škoda a kdo to mohl udělat? Co její syn? Nikdo mi na mé otázky nedokázal a neuměl odpovědět. Plná otazníků a dost naštvaná jsem vyletěla z bytu a šla se na tu pohromu podívat. Kolem galerie to bylo uzavřené. Požár se moc nedostal ven, ale uvnitř to bylo černé a zničené. Obrazy ohořelé a vypadalo to, že ani jeden obraz nezůstal v celku. Vzadu seděl ten můj neznámý černovlasý pán. Byl úplně na dně. Přistoupila jsem k němu. Všimla jsem si, že v ruce držel jednu ohořelou zápalku. Díval se na mě a já ho pozvala na kafe. Nenamítal, jenom mlčel a pokorně šel se mnou. Dali jsme si kávu nedaleko galerie. Neustále jsem ho pozorovala, jak drží v ruce tu zápalku a já nevěděla proč. Občas se na mě podíval, ale mlčel. Nevěděla jsem , co mám říct. Po dlouhé chvilce mlčení se najednou rozvykládal. Jmenoval se Lukáš a ta dívka byla jeho zaměstnankyně. Tenkrát jí vzal k sobě do galerie, když byla v nouzi. Čekala dítě s jiným a byla dost zoufalá. Tenkrát jí dost pomohl a přijal jí, alespoň než odrodí. Aby přišla na jiné myšlenky. Začala jsem postupně chápat celou situaci a bylo mi vše jasné. Když pokračoval dál, pochopila jsem to úplně. Měla jsem v očích lítost a vztek najednou. Tu zápalku, kterou držel v ruce, patřila tomu neznámému té dívky. Kouřil a těmito sirkami si podpaloval cigarety. Žárlil na Lukáše a ve vzteku a žárlivosti podpálil galerii. Policie se o něho postarala a dívka je v pořádku v porodnici. Udělal tak nevyčíslitelnou škodu. Dlouho do noci jsme si pak povídali. Začali se scházet a já doufala v nějaký zázrak. Snad proto, že jsem ho začínala mít ráda a taky jsem mu chtěla pomoct. Musí přece vzkřísit svoji galerii. Pomáhala jsem mu denně s úklidem v galerii a doufala, že mě něco napadne. Vzala jsem ho k sobě domů a představila tátovi. Marie byla hrozně ráda, že se známe. Řekla, že je Lukášova teta a stará se o něho už od malička, kdy přišel o rodiče. Když vešel Lukáš do mého pokoje, zůstal stát a neustále se díval na tu vitrínu. Všude byli vystavené výtvory ze svíček. Byl jak Alenka v říši divů. Ta nádhera: jenom dodal. Ten den jsme se domluvili, že spravíme galerii a všechny ty výrobky dáme tam. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Galerie se spravila a všude se daly samé zrcadla. Na skleněné poličky jsme vystavili vše, co jsem měla doma. Byla to nepopsatelná nádhera, která se odrážela v zrcadlech. Pak si sedli uprostřed sálu a otevřeli šampaňské. Ten večer byl jeden z nejkrásnějších. Milovali jsme se až do rána a začala nám vznikat krásná láska.
Galerii jsme otevřeli úspěšně a začalo se nám dařit. Tatínek si vzal Marii a bydlel s ní v novém bytě. My jsme s Tomášem zůstali spolu v našem malém bytečku a byli šťastni. On, že má svoji galerii a já, že mám práci, která mě baví. A hlavně jeden druhého. A co se stalo s tím hrnečkem, který byl jako první vytvořen z vosku? Dali jsme ho do výlohy, nejen jako ozdobu, ale i jako název galerie svíček, které zní: " Tajemství hrnečku".

Bezdomovec

3. ledna 2010 v 23:09 | háčkovaná krása

Byla jsem v Brně a čekala na vlak. Měla jsem skoro dvě hodiny čas. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Moc jsem to tam neznala a tak se procházela po nádraží ve vestibulu. Dívala se na lidi i na výlohy. Tam se paní prodavačka hádala s nějakým pánem a tam zas dítě brečelo a nechtělo jít s matkou. Víte, někdy je docela zajímavé pozorovat lidi. Jsou různí. Všimla jsem si staršího pána, který seděl na rohu. Vypadal jak bezdomovec, ale bylo na něm něco zvláštního.
Vypadal jinak, než ostatní bezdomovci. Ti jenom chtějí peníze a otravují ostatní. Když jim dáte nějaké peníze, tak buď si koupí alkohol nebo cigarety. Ne jídlo. Tento však byl docela jiný. Seděl tiše a nikomu nic neříkal. Byl smutný a v jeho výrazu jsem poznala smutek a trápení. Vím možná, že jsem to neměla dělat, ale sedla jsem si k němu. Podíval se na mě a sklonil hlavu. Promluvila jsem a zeptala se ho,jestli nemá hlad, nebo žízeň. Začali mu téct slzy. Pomohla jsem mu vstát a šli jsme si sednout na něco k jídlu.
Začal pomalu mluvit a byl docela rád, že si s ním někdo vypráví. Vyprávěl mi, co se mu stalo a proč tak skončil. Že nechce být jako ostatní. Žena mu umřela v nemocnici na rakovinu. Měli spolu malý stánek s občerstvením. Měli i byt, ale ten mu vzali, ostatně jako obchod. Neměl to s čeho platit a celý svět se mu zhroutil. Navíc měl syna, kterého dodneška hledá, ale marně. Přátelé se k němu otočili zády, přesto, že jim vždy pomáhal. Na toto téma bych mu mohla taky vyprávět. Bylo mi ho líto a moc jsem mu chtěla pomoci. Nevěděla jsem však jak. Máte aspoň fotku? Zeptala jsem se ho. Měl a jeho syn se jmenoval Petr. Když jsem uviděla tu fotku, trochu jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na kluka, který prodával noviny na našem nádraží. Byl mu dost podobný.
Hodiny utíkali jako voda a nastal čas jít na vlak. Nechtěla jsem toho pána nechat o samotě, ale co se dalo dělat. Snad si nějak poradí. Rozloučila se a šla do vlaku. Špatně se mi odcházelo. Celou cestu jsem musela na něho myslet a na tu fotografii. Přijela jsem konečně domů.
Dívala jsem se po klukovi, který byl podobný té fotce, ale on nikde. Zkoušela jsem to i následující den, ale marně. Asi za týden jsem na něho konečně narazila a on prodával jako obvykle noviny před nádražím. Opravdu mu byl dost podobný. Šla jsem za ním a začala mu vyprávět o pánovi z Brna. Viděla jsem jak se mu oči zajiskřili. Opravdu to byl jeho syn. Jeho otec ho vyhodil, protože neměl sílu žít bez manželky. I on ho dlouho marně hledal. Slíbil mi, že ještě ten den pojede za ním. Rozloučila jsem se a popřála hodně štěstí. Byla jsem ráda, že jsem někomu pomohla.
Dál už nevím jak to dopadlo. Ale asi za měsíc jsem obdržela kytici růží a na ní byla cedulka s nápisem: Děkujeme! Vyhrkli mi štěstím slzy a byla šťastná, že jsem někomu pomohla v nouzi. Hned druhý den zazvonil u dveří zvonek. Když jsem otvírala dveře, nevěřila jsem vlastním očím. Stál tam Petr s otcem. Jeho otec vypadal dobře. Navoněný, oholený a v obleku, stejně jako Petr. Ani jsem je nemohla poznat. U kávy mi vše vyprávěli jak se našli a postavili se zpět na nohy. Byli šťastni.
Začali ke mně jezdit. Z toho bezdomovce se postupem času stal můj tchán a s Petra můj manžel. Pokaždé, když si vzpomenu na ten osudný den, je mi těžko u srdce. Pomáháme spolu všem těmto lidem, jak se dá.
I vy byste měli!

Naděje neumírá

1. ledna 2010 v 1:58 | háčkovaná krása

Naděje neumírá
Dívám se z okna mého pokoje a přemýšlím o všem, co mě asi čeká. Dnes je opravdu škaredě. Venku prší a lidi chodí s deštníkama. Někteří i bez nich přebíhají ulice, aby co nejméně promokli. Dnes asi nikam nepůjdu: pomyslela si. Naproti nám staví nějaký obchod. Jsou tam dělníci a musí pracovat i v takovém počasí. Každým dnem to má být hotovo. Jsem zvědavá, co tam bude. Vidím jak mladý muž dává plakát na výlohu. Nevím, co je tam napsané, ale přistupuje k němu nějaký starší muž. Asi vedoucí, protože rozpřahuje rukama. Ten kluk plakát strhl a dává ho na vedlejší výlohu. Asi mu nadal. Bylo mi ho celkem líto. " Mami, jaký obchod tam bude?": otočím se směrem ke kuchyni. Žádná odpověď. Jenom je slyšet cinkot nádobí. Měla bych mamce pomoct. Je poslední dobou nějaká smutná. Nemluví a je vidět, že jí něco trápí. Přišla o práci, kterou měla ráda. Dělala v malém obchůdku, který zrušili. Chodívala veselá a plná elánu do života. Musím s tím něco udělat: pomyslela jsem si a šla směrem do kuchyně. Mamka už skončila s nádobím a šla se dívat na televizi. "Mami, půjdeme do kina?: ptala se opatrně. Ale ona jenom pokývala hlavou, že ne. Na nic jsem se už neptala a šla zpět do svého pokoje. Žijeme s mamkou a se sestrou sami. Otec nám umřel, ještě když jsme byli malé. Nám to nijak nevadilo, protože nám mamka dávala vše, co jsme chtěli. Ale teď musím udělat něco já pro ni. Ségra je starší a moc k nám nechodí. Nerozumí si s mamkou od té doby, co se vdala za toho feťáka. Jenom z ní ždímá peníze a někdy jí zbije. Chtěli jsme jí pomoct, ale ona nechce. Prý se změní a bude jiný, ale mi tomu nevěříme. Mamka jí řekla svůj názor, ale nechtěla nic slyšet. Že to tak není a my jsme proti ní. Nedávno k nám přišla s obarvenou hlavou na červeno. Mamka jí za to vyhodila. Od té doby k nám nechodí. Vím, že jí to ale trápí. Ale co můžu dělat, když je starší a neposlechne mě. Snad se to někdy spraví. Zbytek dne jsem prolenošila na své posteli. Vzpomínala jsem, když jsem byla malá a všichni jsme chodívali všude kam se dalo. Prohlížím si fotky a vzpomínám i na tátu, no jenom podle fotky. Jaké to mohlo být perfektní s ním. Mám jenom jeho fotku, když byl na vojně a s mámou se poznal. Vím jenom, že od vojny ho nikdo neviděl a ani neví, že jsem na světě. Když se otec ztratil, byl sestře jeden rok a máma čekala mě. Odešel bez rozloučení a my se pak odstěhovali do města, kde jsme začali nový život. Měla ho hrozně ráda a od té doby zůstala sama. Nic o něm neví a ani o tom, že by umřel. Dlouho po něm pátrala, ale marně a nakonec to vzdala. Srdce však jinému nedokázala dát.
Nastal druhý den. Ráno se mi do práce vůbec nechtělo. Byla jsem celá rozlámaná a měla myšlenky na pochodu. Zdálo se mi, že chodím ulicí a nikdo mě nevidí. V dálce na mě mává chlap ve velkým klobouku a je celý promočený. Ukazuje mi, jenom pojď blíž děvče. Dojdu pomalu k němu a on najednou zmizí. Pak uvidím mámu se sestrou a to samé. Taky zmizeli. Nevím, co to znamená, ale jsem zmatená.
Oblékla jsem se, vzala deštník a šla do práce. Dnes si musím koupit noviny a najít práci mámě: pomyslela jsem si. Uvědomila jsem si, že nijak nespěchám a jenom přemýšlím o snu, který se mi zdál. Ani jsem si nedala moji ranní kávu, na kterou jsem zvyklá. Ten den jsem absolutně nic nezvládala. Dobíhám autobus, ale ten mi před nosem ujede. To bude zase dnes den. Zaspím, autobus mi ujede a ještě přijdu do práce dost pozdě. Pěšky je to docela kus cesty. Musím přes to staveniště. Když jsem procházela přes veškeré překážky na staveništi plné dělníků, noha mi najednou vjela do kanálu, který byl otevřený. Ucítila jsem tupou bolest a nemohla se ani pohnout. Najednou se nade mnou objevil ten mladík, kterého jsem občas vídávala z okna svého pokoje. Ukažte, já Vám pomůžu: řekl a začal mi nohu vytahovat. Noha pěkně otekla a mě se udělalo nevolno. "Je to zlomený": je to jediný, co jsem stačila říct. Pak už o sobě nevím, protože jsem omdlela.
Probudila jsem se až v nemocnici. Noha byla pěkně v sádře a dost bolela. Přišla sestřička a dala mi injekci proti bolesti. Ptala jsem se jí jak jsem se tu ocitla. Otočila se a řekla mi, že nějaký mladík mě sem donesl v náručí. Než jsem se jí stačila ještě na něco zeptat, byla pryč. Kde je? Vždyť jsem mu ani nepoděkovala. Následující minuty jsem prospala. Když jsem se opět vzbudila seděla u mě máma a brečela. Mami, to nic není. Jenom zlomená noha. A co v práci a ségra?:ptala se opatrně. Ona jenom odvětila: "Volala jsem tam a nebyli nadšeni." Ale, že to nějak beze mne vydrží. Já se usmála a v tom se rozletěli dveře od pokoje. Byla to sestra. "Čau marode": řekla jenom po té dlouhé době, co jsme se neviděli. Zarazili mě její tmavé brýle, vždyť žádné nenosí. "Co se Ti stalo? :zeptala jsem se jí. Ale nic, to bude dobrý, řekla a mrkla na mě. Mamka vstala a chtěla jít pryč. "Zůstaň": křikla jsem na ni. Vždyť právě teď máme možnost si popovídat všichni tři. Nakonec si sedla a poslouchala. Byl to dlouhý a nekonečný rozhovor. Nakonec se ty dvě objali a já plakala štěstím s nimi. Zase jsme tři.
Byl konec návštěv a já zůstala na pokoji sama. Po dlouhé chvilce přišla sestřička a podávala mi balíček. Od koho je? Sestra jenom odvětila, že jí to dal na chodbě ten mladík, co mě donesl. Rozbalila jsem ho a nevěřila vlastním očím. Byli tam dvě krásné modré boty. Sestřička se usmála a já nechápala. Víte slečno, ten mladík Vás donesl bez jedné boty. Asi by jste jí ani nenasadila přes tu zlomenou nohu. Teď jsem si uvědomila, že jsem o tu botu přišla v tom kanálu. Ona odešla a já si prohlížela moje nové boty. Pak jsem si všimla malého lístečku uvnitř krabice. " Je mi líto vaší boty a tak jsem Vám koupil nové. Snad Vám budou. Brzké uzdravení přeje Jiří.
P.S. Pokud budete chtít, chodil bych s Vámi na procházku, než se Vám noha uzdraví. Víte , kde mě hledat.
Byla jsem z toho lístečku dost v šoku. Bylo to od něho milé. Uvědomila jsem si, že ani nevím jak vypadá. Jenom si matně vzpomínám, že měl příjemný hlas a tmavé vlasy.
Následující den mě propustili z nemocnice. Sádru sice budu mít ještě měsíc, ale půjčili mi berle. Domů mě odvezla mamka. Dali jsme si doma kávu a jí řekla vše o mladíkovi, co mě zachránil. Mezitím mi mamka vykládala vše o sestře a co se stalo. Její přítel jí zmlátil a ona se k němu už nevrátí. Bude bydlet zase s námi jako dřív. Zažádá o rozvod. Konečně dobrá zpráva za celou tu dobu. Byla jsem šťastná. Sice bude dlouho splácet dluhy, které za to jejich manželství nadělal, ale my ji pomůžeme. Tato radost však netrvala dlouho. Týden na to, co bydlela u nás se opět vrátila k němu. Nabulíkoval jí, že se už změnil, že ji miluje a chce jí zpátky. Nakonec se k němu zase vrátila a mamka se s tím už smířila. Nechápali jsme to, ale tolerovali. Za ten týden, co jsem nemohla jít ještě ven, jsem měla samé lístečky od toho mého neznámého. Jiří mi psal vše o sobě a já ho začínala pomalu poznávat. Nastal ten můj den D a já se těšila ven a až ho konečně uvidím. Měl mě vyzvednout v pět. Byla jsem docela dost nervózní. Nevěděla jsem , co na sebe. Mamka mi pomohla a i přes zlomenou nohu mě oblékla. Hodiny odbyli pět hodin a já netrpělivě čekala, zda zazvoní. Najednou jsme uslyšeli zvonek. Mamka šla otevřít a v pokoji se objevil Jiří spolu s invalidním vozíkem. Řekl: ahoj, a já byla jako přibitá. Nemohla jsem mu ani odpovědět. Seděla jsem na sedačce a zírala na něho jako na obrázek. Černé vlasy, hnědé oči, krásná postava. Nevím jak dlouho jsem se na něho dívala, ale on se díval a usmíval. Měli bychom už jít, ne? Vytrhl mě svými slova a já přikývla. Kočár pro mě byl připraven a já nasedla. Venku jsme jeli směrem k parku. Teda já jela a on šel. Cestou mi vyprávěl vše o sobě a o stavbě. Bude tam od příštího týdne elektro a že hledají prodavačky. V tu chvíli mě napadlo, že by mohla mít mamka práci. Hned jak přijdu domů, jí to musím říct. Šéf je prý pěkný morous, ale zkusit to může. Ještě dlouho jsme si vykládali a večer mě odvezl domů. Vyměnili si telefonní čísla a slíbili, že se brzy uvidíme. Bylo mi s ním opravdu moc pěkně.
Mamka se hned druhý den byla ptát na tu práci a uspěla. Konečně začala být trochu veselá. Sestra k nám sice nechodila, ale občas volala jak se má. A k tomu já byla šťastná, že mám svého Jiřího. Zdálo se, že už nám ke štěstí nic nechybí. Život k nám byl opravdu mile nakloněn.
Až do onoho silvestra. Na ten den nikdy nezapomenu. Zhroutil se nám celý život, jako hromada karet. V jednu ráno k nám volali policajti, že máme přijet k sestře. Dorazili jsme tam a ve dveřích zůstali jak opařeni. Tomáš- manžel sestry byl na zemi zdrogovaný a ona ležela bezvládně vedle něho na zemi celá od modřin. Mamka se najednou sesypala k zemi a omdlela. Mě podepíral Jiří, abych taky nespadla. Jenom jsem zakoktala: "Co se stalo?" Policajt odpověděl: "Mrzí nás to, ale Vaši sestru ubyl k smrti její manžel. Byl pod vlivem drog a nakonec se i on předávkoval. Byl to hrozný pohled. Musela jsem jít na vzduch a poplakat si. Mamku odvezli mezitím do nemocnice. Proklínala jsem všechny, ale nejvíc sebe. Neměla jsem jí už pouštět zpět k němu. Nic by se nestalo. Je to moje vina. I když jsem později byla za mámou v nemocnici, neustále jsem si to vyčítala. Uběhlo asi čtrnáct dní od té tragédie. Museli jsme s Jiřím připravit sami pohřeb. Ale ani na pohřbu máma nebyla. Chodila kolem nás jako tělo bez duše. Nic jí netěšilo a ani do práce nechodila. Nevěděla jsem, co s ní mám dělat. Byl to hrozný měsíc. Pak jsme zjistili, že čekáme dítě. Tajně jsem doufala, že alespoň dítě mamku rozveselí. Těhotenství jí však netěšilo a já se trápila s ní. Jiří, který bydlel s námi mi občas nadával. Buď trochu veselá, vždyť čekáš miminko. Bude taky smutné. Chtěla jsem aspoň, ať je máma u porodu, ale nechtěla. Ten večer jsem chytla stahy a Jiří mě odvezl do porodnice. Přemlouvala jsem všechny v nemocnici, že já nemůžu rodit bez svojí maminky. Jirka se nakonec sbalil a jel pro ni. Nevím, jak to tenkrát udělal a přemluvil, ale přijel i s ní. Byla se mnou a mě se narodila krásná holčička. Když jsem jí řekla, že jí dám jméno Jana po své sestře, tak se rozbrečela. Byl to ten nejkrásnější okamžik. Maminku jsem viděla usměvavou a šťastnou. Narodila se nám nová Janička, která nám dávala jenom samou radost. Byli jsme šťastni!
Je to osud, jednoho člověka ztratíme , ale druhý človíček se narodí.

Skleněná krása

29. listopadu 2009 v 18:37 | háčkovaná krása
Skleněná krása

Bydlel jsem v jedné malé vesnici nedaleko města. Lidé tu
byli dobří a pomáhali si. Byl jsem ještě malý kluk a navíc
bez sourozenců. Měl jsem krásné mládí a vše, co k tomu patří.
Dělal jsem i spoustu lumpáren. Ale jinak to ani u dětí nejde a navíc, když bydlí na vesnici. Na těle jsem neměl jediné volné místo, jenom samé modřiny. Otec mi většinou nadával, že mě nic jiného nezajímá, než klukoviny a bitky. Maminka byla zase ta nejhodnější na světě. Odpustila by mi snad všechno. Starala se u dům a tatínek docházel do práce. Dělal nedaleko vesnice, ve sklářství. Byl vyučený sklář a moc pěkně foukal sklo. Vím, že se ta práce mamince moc líbí a tatínek jí občas nějaký výrobek donesl domů. Byla moc ráda a vždycky říkávala: " Vidíš Martine, je to ta nejnádhernější práce a velmi jemná a křehká. Jednou se to naučíš." Všechny výrobky si vystavovala ve svém pokoji nahoře v patře . Občas jsem si jako dítě všiml, že tam tráví spoustu času a jenom se dívá do skla. Vydržela tam i celé hodiny.
Když mi bylo pět let, tak jsem přišel o maminku. Těžce onemocněla a já vůbec nechápal, co se to děje. Proč zrovna ona?. Neuplynul ani měsíc a ona zemřela. Tatínka to dost vzalo a já si teprve na pohřbu uvědomil, že jsme zůstali s tátou sami. Už tu nebude její smích, jenom vzpomínky. Tatínek se delší dobu zavíral nahoře v jejím pokoji. Za měsíc po pohřbu maminky, jsem občas zůstával doma sám a otec chodil zase do práce. Musel vydělávat nějaké peníze. Zajímalo ho více sklo a práce, než já. Nevěděl jsem proč, ale nemohl jsem nic dělat.
Jednou jsem byl zase sám doma. Dlouho jsem nahoře v pokoji u maminky nebyl, od té doby, co zemřela. Ale ten den mě tam něco lákalo a tak jsem postupoval nahoru po schodech. Otevřel jsem dveře a spatřil její postel a vše, co jsem si pamatoval. Tatínek chtěl, aby vše zůstalo, jak bylo. Viděl jsem spoustu věcí, voňavky, obrázky. Vše zůstalo jako by se měla každou chvíli vrátit. V rohu jsem uviděl její prosklenou vitrínu, kde měla vystavené ty nádherné kousky od táty. Díval jsem se na tu nádheru a teprve dnes jsem si uvědomil tu opravdovou krásu skla. Hlavou se mi honili různé myšlenky a taky jsem slyšel maminčiny slova. Říkala mi, že to je křehká práce a velice jemná. Martine, to budeš dělat jednou i ty po svém otcovi. Nic mi to tenkrát neříkalo, až dnes. Poslouchal jsem svoji maminku, její slova a přitom pozoroval tu skleněnou nádheru. Něco, i když nevím, co, ale to něco se ve mně zlomilo. Ten den jsem jí v tom jejím pokoji slíbil, ž půjdu v otcových stopách a vyučím se sklářem.
Ještě večer jsem to otcovi řekl. Byl velice překvapen, ale myslím,že mile. Mockrát chtěl, abych se to naučil, že to budu potřebovat. Nechtěl jsem nic slyšet. Začínal jsem první třídu na základní škole . Otec mě u toho učil vše, co bych měl vědět o skle a její práci. Léta ubíhali a když jsem vycházel osmou třídu, uměl jsem toho tolik o skle, že by mi mohl leckterý mistr sklářský závidět.
Na učilišti to bylo horší, protože jsem byl na internátě a domů jsem docházel v pátek. Tatínek mě čekával na nádraží a byl rád, že jsem konečně doma. Ptal se mě, co jsme se učili a já mu pro změnu vykládal vše, co zase on zapomněl. Byl to vždycky krásný víkend a já jsem pochopil, proč. Konečně jsme k sobě našli cestu, od pohřbu naší maminky. Zase byl šťastný a já taky. Vždyť jsem nejenom splnil otcovo přání, být jako on. Ale slíbil jsem hlavně mamince slib, který se mi podařil splnit. To jsem si uvědomil v ten den, když jsem dělal závěrečné zkoušky a za týden jsem měl nastoupit do svého prvního zaměstnání. A zrovna teď začal můj příběh, který se začal odehrávat právě v mém prvním zaměstnání. Ale bylo to docela těžké.
Den, před nástupem do mojí první práce, jsem byl dost nervózní. Nevěděl jsem, co mě čeká. Jak mě přijmou a jací tam budou zaměstnanci. Otec si sedl ke mně a začal mi vyprávět, jak prožil svůj první den v práci. Pak jsme si ještě vykládali a vzpomínali na pěkné chvíle s maminkou. Byl to zase jednou moc pěkný večer s tátou a já začal být unavený. Šel jsem si lehnout a ráno jsem málem zaspal. Naštěstí vše dopadlo dobře a já stihl, nejenom vypít kávu s otcem, ale i autobus do práce. Dost mě mrzelo, že nemůžu dělat v práci s tátou, ale nebylo tam místo. Byla to malá firma ve vedlejší vesnici. Našel jsem práci ve městě. V jedné proslulé sklářské firmě.
Ten den byl jako sen. Vešel jsem do firmy, kde u vchodu mě přivítala paní sekretářka. Byla to dáma středních let a mile se usmívala. Zavedla mě k šéfovi do kanceláře. V malé kanceláři , plné oken u stolu seděl pán a něco si tam psal. Jakmile nás uviděl, odložil pero a šel mi vstříc. Přivítal mě a pokynul, abych si sedl naproti jemu. Bylo vidět, že je velice unavený, ale i přesto na mě působil dojmem klidného a vyrovnaného člověka. Vlasů neměl moc, oči velké a výrazné a na čele jemnou jizvu. Měl knírek tmavý a hustý. Ve tváři měl výraz přísného pána, ale který ví, co dělá. Dlouho jsme si povídali a on se přiznal, že zná mého otce a občas se s ním viděl, když měl cestu k němu do fabriky. Spolupracoval s pěti firmami. Pak vstal a ukázal mi mé pracoviště, kde většinu času budu trávit. Byl to příjemný den. Poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí a práci, kterou vykonávali s velkou pečlivostí a láskou. Ten den mi můj šéf nachystal i smlouvu a ráno v šest jsem nastoupil a začal opravdu pracovat.
Jelikož jsem pracoval ve městě, našel jsem si ubytování v nedalekém penzionu. Bylo to blízko vlakového nádraží. Ale to mi vůbec nevadilo, protože jako kluk jsem měl vlaky rád. Chodil jsem se na ně s tátou dívat na kopec, když projížděli kolem naší vesnice. Pokoje byli malé a skromné. Naštěstí mi dali na pokoj kluka, se kterým se dalo mluvit. Dělal ve městě jako reportér. Byl to hubený klučina, ale samá sranda a zábava. Občas, když mi bylo nejhůř a stýskalo se mi po otcovi, kterého jsem viděl čím dál méně, mě překvapil a rozesmál svými vtípky.
Dny ubíhali a najednou byli vánoce. Otce jsem viděl, tak jednou do měsíce a bylo vidět, že ho to dost mrzí. Byl protivný a nevrlý. Ale chápal jsem to a byl jsem docela rád, že jsou vánoce a delší dobu budu s ním u nás doma. Škoda, že maminka tam nebyla. Měl jsem pro něho ten nejhezčí dárek, který jsem mu mohl dát. Byla to moje první skleněná práce, kterou jsem samozřejmě dělal ve svém volnu. Taky, když mi to mistr dovolil. Byla jemná a křehká. Byla to postava, která se trochu podobala mé mamince. Když rozbaloval dárek, uviděl jsem v jeho očích překvapení a zároveň lítost. Tehdy poprvé jsem uviděl svého otce brečet a byl jsem rád, že zrovna já mu dám ten nejhezčí dárek. Dal ho v obývacím pokoji nad krb na poličku. Od té doby, vždy, když přijedu domů, tak ji vidím na poličce a vzpomínám na ty první vánoce v mé dospělosti.
Léta mi ubíhali a já nemyslel na nic jiného než na tátu a na práci. Nezajímali mě ani holky a můj přítel, se kterým jsem bydlel, mi to dost často vyčítal. Chtěl, abych chodil s ním ven, ale já si raději četl knížky o skle. Neustále jsem vymýšlel výrobky ze skla a mistr byl mým uměním velice nadšen. Některé se uchytili a prodávali do zahraničních obchodů. Jiné zase moc nešli a já si dělal novou sbírku na pokoji. Vždy, když jsem se díval na ně, vzpomínal jsem na domov a na maminku, jak se dívala na svoji vitrínu ve svém pokoji. Škoda, že tu není. Určitě by byla ráda mou sbírkou. Občas jsem chodil na její hrob, kde jsem ji vyrobil kytici skleněných růží a dal ji to na pomník. Byli krásné a nemuseli se zalívat. Lidé, co chodili na hřbitov, se dívali na tu kytici .
Nastalo jaro a u nás v práci začali exkurze. Chodili tam různí lidé a dívali se jak se vyrábí sklo a z něho různé drobnosti. Lidé nás pozorovali a měli žár v očích nad tou nádherou. Bylo to pro mě velice vzrušující období. Stal jsem se ve svých dvaceti letech mistrem a měl docela slušný příjem. Kluci v mém věku mi ho docela záviděli. Ale někteří byli rádi, že mohou dělat se mnou. Že toho hodně vím a můžou se učit ode mne. Mockrát mi šéf říkával:" ty budeš po svém otci dobrý a někam to dotáhneš."
Jednou v práci, byl den jako každý jiný. Chodili lidé a skupiny na exkurzi a já jim občas dělal doprovod po firmě. Odpoledne jsem prováděl skupinku mladých lidí a v tom mě zaujala dívka, která byla celkem pozadu. Bylo na ní vidět, že má trápení a že jí asi sklo vůbec nezajímá. Byla drobná, křehká jako to sklo. Měla vlasy černé jako uhel. A když procházela kolem pece, která zrovna byla rozpálená, vlasy se jí leskly jako žhavé uhlíky. Zaujala mě nejen vlasy, ale i způsobem jak se dívá do ohně a její tmavé hnědé oči. Moc jsem neměl čas jí pozorovat, neboť jsem ostatním musel odpovídat na otázky. Když skupinka odcházela, bylo mi líto, že ji už neuvidím. Když mi končila směna, nedalo mi to a šel jsem na vrátnici . Zeptal jsem se vrátné, zda neví, co to bylo za skupinku. Řekla, že to byli zaměstnanci z nějakého ústavu pro postižené na konci města. Víc neví. Poděkoval jsem a odešel na ubytovnu.
Dlouho do noci jsem hledal ústavy v telefonním seznamu a teprve kolem jedné hodiny jsem nad seznamem usnul. Ještě, že jsem měl následující den volno a pak následoval víkend. Byl jsem tak zamyšlen nad tou neznámou dívkou, že jsem procházel město a myslel jenom na ni, jak ji najdu. Prošel jsem spoustu ústavů, ale nikde jsem tu neznámou dívku nenašel. Mrzelo mě to, ale nevěděl jsem, kde ji hledat. Navíc jsem neznal ani její jméno. Vrátil jsem se zpět na ubytovnu, kde byl už můj přítel. Poznal na mě, že se trápím a tak po dlouhém naléhání jsem mu vše začal vyprávět. Poslouchal a pak mi řekl, že mi s tím pomůže. Opsali jsme všechny ústavy, ať už pro dospělé nebo pro děti a hned druhý den šli do terénu. Hledali jsme všude, obešli snad tisíc ústavů, ale ona nikde. Vzpomněl jsem si na vrátnou, když mi řekla, že byli někde na okraji města. Našli jsme asi tři, které byli na okraji, spíš na dědině. Měl jsem nastoupit ráno už do práce, a tak jsem to musel nechat zase na víkend. Ale celý týden jsem myslel jenom na ni a na její vlasy . Nevěděl jsem, jak se jmenuje, kde bydlí, nic. Jenom ty tmavé, hnědé oči.
Bylo pondělí a mě se nic nedařilo. Musel jsem na ni pořád myslet a v duchu jsem si říkal: "Jak se jmenuje a kde bydlí?" Byli to nekonečné otázky. Ani jsem si neuvědomil a byl čas oběda. Neměl jsem na jídlo ani pomyšlení a tak jsem zůstal u té vyhřáté pece a foukal do skla. Už ani nevím, co to mělo být, ale najednou se mi podařilo udělat průhledné sklo a její oči . Byl to docela zajímavý kousek. Foukal jsem do toho opatrně a s citem, aby se to nerozbilo. A tu najednou ke mně někdo přistoupil a oslovil mě. Uslyšel jsem dívčí hlas jak říká: "Jste Martin?". Tak jsem se hrozně lekl, že mi ta nádhera spadla na zem. Ona zřejmě taky. Když jsem zvedl oči a podíval se směrem nahoru, kdo to na mě promluvil,málem jsem oněměl. Byla to ta moje neznámá. Začala na mě mluvit: Paní vrátná mi říkala, že jste mě hledal. Smím vědět, proč?" Nebyl jsem schopen žádného slova, jenom jsem na ni zíral a ona si toho zřejmě všimla. " Počkám na Vás, až skončíte": řekla a odešla. Dlouho jsem se na ni díval jak odcházela, její chůze. Ladné pohyby těla a pak ten její jemný hlas mi pořád zněl v uších. Teprve teď jsem si uvědomil její slova a začal jsem uklízet to rozbité sklo. Už jsem měl konec služby a byl jsem zvědavý, zda ona opravdu počká, jak slíbila.
Čekala tam. Její vlasy jí plápolaly ve větru a ona stála u brány a čekala na mne. Začal jsem ze sebe soukat pomalu slova. Sice moc nesrozumitelné, ale ona mě pochopila a šly jsme si sednou do nedaleké kavárny. Taky jsem ji chtěl vše vysvětlit a říct ji, proč ji hledám. Když jsem jí líčil moje zážitky a kolik jsme obešli ústavů, ale marně. Nevěděl jsem přece ani její jméno. Smála se a začala mi vyprávět o sobě. Mimochodem jmenovala se Jana. Dozvěděl jsem se od ní spoustu zajímavých věcí. Byla ubytována v ústavu, kde pracovala vedle města. Musela tam zůstat, kvůli rodičům, kteří měli autonehodu a byli postiženi. Stala se ošetřovatelkou a starala se tam i o svoje rodiče. Před tím, než se jim to stalo, se chtěla věnovat sklu a keramice. Proto ten zvláštní výraz, když viděla tu nádheru u nás ve firmě. Konečně jsem vše pochopil. Ten večer nám utkl, ani nevíme jak. Byl čas rozloučení a my si slíbili, že se uvidíme. Domluvili jsme se následující den, že na mě počká, před prací.
Ten večer jsem usnul jako mimino. Zdál se mi krásný sen o Janě. Její vlasy jí plápolali ve větru a ona jela na kole jak bohyně. Byla to jízda jako v pohádce. Přírodou a za svitu slunce. Začali jsme se vídat, čím dál častěji, jak jen to šlo. Musel jsem chodit do práce a ona se starala o své rodiče. Uběhl měsíc krásných schůzek a výletů s Janou.
Blížili se opět vánoce a já věděl, že je musím strávit spolu se svým otcem. Netěšilo mě to, protože jsem dobře věděl, že ji neuvidím delší dobu. Jel jsem tedy domů. Janě jsem popřál pěkné svátky a domluvili jsme se, že si je uděláme ještě jednou někde ve městě jak přijedu. Otec mě už netrpělivě očekával na nádraží jak bylo jeho zvykem. Doma bylo vše při starém. Stejný krb, na něm skleněná postava, která mi připomněla maminku. Něco se přece jenom změnilo. Byl jsem to já, už dospělí a otec, kterému prosvítali šediny a trochu zestárl. Bylo to docela smutné, trávit vánoce ve dvou a já se nemohl dočkat, až to skončí a já pojedu za Janou. Jak tráví vánoce asi ona. Ten večer u stromečku jsem si dodal odvahu a začal jsem mu vykládat o Janě a jak jsme se záhadně seznámili. Trochu ho to překvapilo, ale byl potichu a naslouchal mi. Nevím, co ho tenkrát pobouřilo víc, jestli moje vyprávění nebo ta atmosféra vánoc, ale najednou zbledl a začal dostávat záchvat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Šel jsem zavolat sanitku a oni ho odvezli do nemocnice. Tam jsem se dozvěděl, že měl mrtvici a bude delší dobu muset zůstat v nemocnici.
Chodil jsem tam za ním každý den. Věděl jsem, že si musím vzít dovolenou a že delší dobu Janu neuvidím. Napsal jsem jí to v dopise, ale nepřišla mi od ní žádná odpověď. Co se stalo? Že by to nepochopila a sama ukončila náš vztah? Nevěděl jsem, co se děje, ale otec byl teď přednější. Jeho stav se vůbec nelepšil a mě pomalu docházelo, že je čas se s tím smířit a nechat ho pomalu odejít. Bolelo mě to, ale musel jsem to pochopit. Věděl jsem, že chce jít za maminkou, ale bylo mi hrozně. Co teď ? Vždyť tu budu úplně sám, bez rodičů. Do týdne opravdu otec odešel. Neřekl mi žádné poslední slova, nevnímal a já mu to nemohl odpustit, že se ani nerozloučil. Bylo to pro mě dost špatné období, zvláště, když jsem přišel domů. Doma nikdo, jenom samé skleněné výrobky. Byli všude, kam jsem se podíval. Začal jsem je i tu mou práci nenávidět. Vždyť mi vzala to nejcennější, co jsem měl. Oba dva rodiče. Celý můj život byli oni dva a sklo. A teď jsem je ztratil. Navíc ani Jana se mi neozývala a já měl velký zmatek v hlavě a na duši. Pomalu jsem se smiřoval s myšlenkou, že ji už asi neuvidím. Náš dům jsem samozřejmě po tátovi zdědil. Ale nevěděl jsem, co mám dělat. Navíc jsem dal výpověď v práci. Nebyl jsem schopen chodit do práce a navíc to bylo dost daleko na dojíždění. Ubytovnu jsem musel odhlásit a můj kamarád docházel za mnou. Byl mým přítelem a hlavně rádcem. Musel jsem vymyslet, co budu dělat a jak vydělávat peníze. Nemůžu žít jenom z toho, co jsem po tátovi zdědil. Navíc toho moc nebylo.
Když jsme tak jednou seděli v obývacím pokoji, napadla ho myšlenka. " Co takhle udělat sbírku nebo dražbu, nebo třeba nějaký ateliér. Vždyť toho máš dost?": dodal a díval se kolem sebe. Byla pravda, že jsem byl momentálně bez peněz, ale nechtěl jsem se za žádnou cenu rozloučit s tou nádherou. Už jenom proto, že mi připomínala mé mládí a rodiče, které jsem hrozně miloval. Nechtěl jsem o prodeji ani slyšet. Uběhl týden a mě nezbylo nic jiného, než ho poslechnout a některé výrobky prodat. Pronajali jsme si ve městě jednu malou místnost. Nakoupili se různé vitríny a všechny výrobky tam vystavili. "Co teď ?": ptal se mě můj kamarád. "Máme obchod, ale kdo tady bude prodávat?". Dali jsme si inzerát na prodavačku a požadovali alespoň vztah ke sklu. Chodili různé dívky, ale žádná se nám nelíbila. Neboj to nějak dopadne. Říkával přítel a já tedy čekal. Snad se na Nás štěstí usměje. Oběhlo dalších čtrnáct dní, ale prodavačka žádná, která by odpovídala našim požadavkům.
Šli jsme udělat do obchodu ještě nějaké menší úpravy před otevřením. Na obchodu jsme našli malý složený papírek, který byl zastrčen ve dveřích. Bylo na něm telefonní číslo a podpis, Jana. Nevěděl jsem, jestli je to moje Jana, nebo jenom shoda náhod. Momentálně jsem neměl na vybranou, jelikož sem musel druhý den otevřít obchod a prodavačka žádná. Zavolal jsem tedy na to číslo. Ozvala se mi starší dáma a řekla, že dcera shání práci a má kladný vztah ke sklu. Domluvili jsme se, že ji pošle, aby se seznámila s provozem a podmínkami práce. Pokud teda chci. Souhlasil jsem a řekl ji, ať přijde dnes odpoledne, že by mohla tedy zítra nastoupit. Nevěděl jsem jak vypadá, ani jestli bude vhodná do mého obchodu, ale jinou možnost jsem momentálně neměl. Dodělávali jsme ateliér a byli zabráni do práce. V tom jsme uslyšeli zvoneček, který jsme měli nad vchodem. Otočili jsme se zároveň a já zůstal jako opařený. Do obchodu vešla Jana. Když mě uviděla, nevěděla co má dělat. Zda se rozběhnout za mnou nebo se usmát. Přišla se zeptat na místo, protože viděla náš inzerát na přijetí prodavačky pro sklo. V tu chvíli jsem pochopil, kdo byla ta žena v telefonně. Byla to její maminka. Začali jsme si vykládat a já se konečně dozvěděl důvody, proč mi Jana neodepsala na mé dopisy. Sice je dostala, ale nemohla odpovědět. Ústav, ve kterém pracovala se zrušil a ona musela najít pro ni a její rodiče jiné místo. Našla jim opatrovatelku a ona si hledala nějaké vhodné místo. Měla dost vyřizování, ale neustále i ona myslela na mě. Byla se na mě ptát i v mé minulé práci, ale řekli jí, že nevědí, kde pracuji. V tom se pak se dozvěděla, že se bude otvírat obchod ze sklem. Zkusila tedy štěstí, ale mi tam nebyli. Napsala tedy lísteček a odešla k rodičům.No a zbytek už jsem věděl. Neměla ani tušení,kde jsem nebo, že já bych mohl být majitelem. Domluvili jsme se spolu a ona nastoupila ke mně jako prodavačka. Byl jsem rád, že mám Janu zpátky a ona, že má práci, kterou chtěla dělat. Vždyť sklo měla ráda jako já. Navíc byla dost šikovná.
Obchod se s ní začal rozebíhat a to docela dobře. Smála se na lidi, byla velice vstřícná a milá. Udržovala nám pořádek v obchodě a když brala do rukou ty různé skleněné výrobky, vše se jí třpytilo a lesklo. Po čase jsme museli i rozšířit obchod. Měli jsme spoustu zakázek. Jana prodávala v obchodě, kamarád nám pomohl jeho reportážemi a co já? Musel jsem si doma udělat dílnu a vyráběl jsem ze skla. Nebylo to jednoduché, ale držel mě pocit, že to dlužím mámě a tátovi. Přibral jsem i pomocníka, který mi pomáhal jak se dalo. Byl jsem po dlouhé době spokojený sám ze sebou. Konečně jsem něco dokázal a navíc jsem udržel tátovo řemeslo. Byl by na mě moc pyšný i maminka. Jediné, co jsem zachoval, byla skleněná socha, která je dodnes na poličce nad krbem.
Strávili jsme s Janou ty nejhezčí vánoce spolu s našim kamarádem. Za ty reportáže, které nám pomohli rozjet obchod, jsme mu věnovali pod stromeček pěkný fotoaparát. Byl spokojený a šťastný, že nás poznal. Jana konečně našla svoje místo a po čase mě představila svým rodičům. Přijali mě k sobě do rodiny opravdu moc krásně a já jsem byl rád, že mám tu nejlepší tchýní a tchána. Jana se po čase přestěhovala ke mně. Její rodiče k nám dojížděli občas na návštěvu se svojí opatrovatelkou, která je svým autem vozila. Byla moc milá a měla je ráda.
Nejhezčí dárek mi ale nadělila Jana. Večer pod stromečkem mi oznámila, že je těhotná a že to budou dvojčátka. Byl to pro mě ten nejkrásnější dárek, který jsem dostal. Ale opravdový zážitek jsem měl až za devět měsíců, kdy jsem byl u porodu. Měli jsme dva překrásné syny. Jenom trochu doufám, že alespoň jeden půjde pro změnu v mých šlépějích. Tak jako já jsem šel po tátových stopách.
Jani, děkuji Ti za vše, co jsi mi dala a dáváš. Mám krásný smysl života a rodinu, kterou jsem vždy trošku postrádal.
Tvůj manžel Martin






Vedoucí

22. listopadu 2009 v 20:19 | háčkovaná krása
Vedoucí
Jsem hrozně ráda, že dělám servírku. Tato práce mě baví, ale co jsem prožila v létě se nedá zapomenout.
Měli jsme restauraci u bazénu. Chodilo tam dost lidí a já byla strhaná. A k tomu všemu k nám nastoupil nový vedoucí. Byl celkem šikovný a pohledný. Pěknou atletickou postavu, černé vlasy a pod nosem pěkně upravený knírek. Ale byl přísný a nic mu nebylo po vůli. Na všechny jenom nadával. Ať jsem udělala cokoliv, bylo zle. Celé prázdniny byli muka , nejenom pro mě, ale i pro ostatní. Já jsem na tom byla asi nejhůř, vzhledem k tomu, že jsem byla s ním na směně. Nevěděla jsem jak se mu můžu zavděčit. Pochvala od něho vůbec neexistovala. Prázdniny se blížili ke konci.
Jednou večer, bylo po zavírací době, jsem šla do bazénu. Byla jsem tam ubytovaná. Bylo moc příjemné se koupat večer za svitu měsíce. Spatřila jsem vedoucího vedle bazénu sedět v altánku samotného. Hodila jsem přes sebe ručník a šla za ním. Uviděl mě a zeptal se:"Vy se mě nebojíte?" Ne,odvětila jsem jemně. Byl smutný a začal vykládat, co se mu stalo. Tady ho neměl totiž nikdo rád. V jeho minulém zaměstnání byl moc velký dobrák a dost často na to doplácel. Ženský ho jenom využívali. Dohnalo ho to tak daleko, až musel dát výpověď. Řekl si, že až někam nastoupí do nového zaměstnání, bude přísný. Vyslechla jsem ho a začalo mi ho být docela líto. Nevěděla jsem o jeho minulosti nic. Až do dneška jsem ho nenáviděla. Ten večer jsem si s ním vykládala skoro až do rána.
Od toho večera jsme si začali rozumět a on se úplně změnil. Začala jsem ho mít ráda. Chodili jsme spolu a v práci nám to klapalo. Konečně jsem našla někoho, kdo mě i mé práci rozumí. Časem jsme si pronajali svou vlastní restauraci a bydleli spolu. Bylo to fajn.
 
 

Reklama